Aktuality - Nezvladatelné dítě: Jak k němu najít cestu? Nepřeslechněte jeho volání

Tenhle článek původně vznikl pro speciální pedagogy. Ale je i pro vás rodiče – jestli se svým dítětem někdy zažíváte chvíle, kdy vás vytáčí k slzám. Ať už máte doma „normální zlobidlo“, nebo třeba hyperaktivní dítě. Možná totiž taky právě volá: Mami, tati, pomoz mi s tím.

Vyšlo v časopise Integrace a inkluze ve školní praxi

Nejdůležitější aspekt inkluze: vaše učitelské srdce. To jediné totiž dokáže zvládnout „nezvladatelné“ dítě

Jsem speckař, tak jako mnoho z vás. A tímhle textem bych se chtěla dotknout vašeho srdce.
Toho, co bušilo, když jste se hlásili na speciální pedagogiku a doufali jste, že vás vezmou. Toho, co se tetelilo radostí, když vám žáček s dyslexií přinesl ukázat první knížku, kterou přečetl, nebo když dívenka s dyslálií řekla spolužákovi poprvé čisté „prdlajz“ :)
Vaše speciální srdce má totiž v našem školství speciální hodnotu.

Umí spojovat světy a léčit rány. Víte to?

Sedíme s Ondrou ve třídě, já opravuju sešity a on si dělá něco svého. Chtěl tam se mnou zůstat místo družiny, tak proč ne.

Najednou se z ničeho nic sehne, sáhne do tašky a rozpačitě se na mě podívá. Usměju se na něj. Nadechne se, jako by měl přednést řeč před Spojenými národy, a říká: „Paní učitelko, já pro vás něco mám.“ Usměju se znova. Tuhle chvíli mám ráda. Dárky od dětí. Většinou je v nich ukrytý kus dětského srdce a malé nenápadné děkuju.

Jenže tenhle dárek je jiný. Je to SRDCE samo, poskládané z plastových koleček, zatavené do placaté destičky.

Nejistě mi ho podává. A já vím, že se spolu ocitáme v křehkém okamžiku, který by ho mohl zranit, kdybych jeho dárek nepřijala citlivě a s náležitou vážností.

Dítě, kterému se běžně říká spratek, sígr, hajzlík

Ondra totiž nerozdává srdce na potkání. Je dítě, kterému se v naštvanosti říká spratek, sígr, hajzlík. Křičí sprosťárny jen proto, aby byl slyšet. Muchlá sešity, čmárá do třídnice. Kope do spolužáků, polívá jim tašky barvou, utíká ze školy… určitě to dobře znáte.

Tenhle Ondra má neoficiální nálepku „nezvladatelný“ (oficiálně nadané dítě s ADHD). Jeho třídní paní učitelka někdy po vyučování tajně pláče, protože už prostě neví kudy kam. A tenhle Ondra, kterého se bojí spolužáci i pedagogický sbor, tady teď stojí a v ruce nervózně žmoulá plastové srdíčko.

Paní učitelko, já pro vás něco mám.

„To je pro mě?“
Nenápadně kývne.
„Děkuju ti. Muselo ti dát spoustu práce.“
Najednou i mně docházejí slova.
„Ani ne, já to skládám rád.“

Cítím, jak mi dojetím rudnou oči, a říkám mu: „Moc to pro mě znamená, víš? Jen se bojím, že to neumím tak dobře vyjádřit.“

Najednou jsme v té situaci křehcí oba a to mu dodá odvahy. Uklidní se a na jeho tváři se objeví mazácký úsměv. Sedne si zpátky do lavice a povídá: „To nevadí, paní učitelko, já to poznám. Mám vás rád.“

Utírám mokré oči do papírového kapesníčku a přemýšlím o posledních týdnech, kdy jsme k sobě hledali cestu. Řeknu vám, bylo to jako lézt na Kilimandžáro bez průvodců a bez kyslíku.

Najednou vidíte, že diplom z peďáku na tohle dítě nestačí

Když se na začátku rozječel na celou třídu, říkala jsem si v duchu: No potěš pánbůh, to si užiju. Celý následující týden mě nenechal na pochybách, že jsem se nepletla. Ubližoval druhým, vyrušoval, zlobil všude, kam se hnul.

Nadané dítě s poruchou chování, strašná kombinace. Takový malý, chytrý satan.

Zdroj a celý článek naleznete ZDE